„Přes utrpení (překážky) ke hvězdám“. Pravdou je, že šachy, jako sportovní disciplína, mohou přinášet utrpení mozkovým závitům, protože člověka nutí přemýšlet…; třeba o více tazích dopředu. Bez toho se pořádná partie zkrátka neobejde. V každé parii totiž hráč na plno žhaví závity na obrátky. Občas se člověk, po vyhrané partii cítí, jako kdyby šel po mléčné dráze a slovy básníka: „Byl ve Velkém voze na noclehu.“ Ale takové opojení je krátkozraké a bědné. Usnout na šachových vavřínech může vzápětí, při další hře, přinést pořádný debakl. Je potřeba pořád makat, vzdělávat se, trénovat a hlavně hrát – se zanícením a vášní. Neméně důležitá je pro každého šachistu zarputilost, odvaha a touha vyhrávat. Nesvlékat kalhoty, když brod je ještě daleko.
Největší lekce zůstává v prohrané partii. No, stačí si jen představit, že máte výhodu a uděláte chybu. Šachové umění totiž zůstává ne v tom, že soupeře přehrajete, ale že partii dovedete do vítězného konce. V našem litomyšlském oddílu jsme nadšení hráči, odborným termínem amatéři, asi spíš poučení amatéři v tom nejlepším slova smyslu, protože profesionálové se šachem živí. V jednom českém snímku, který budu ho parafrázovat bylo přibližně tohle: „Šachový oddíl, pane správče, je sbor dobrovolných šachistů! To nejsou šachisté z amerického filmu!“ A tak ty prohry občas zabolí, protože si ukrajujeme 5 hodin z neděle, jednou za 14 dní po dobu půl roku.
Pravý šachista se z prohry nesmí skládat, může ho to nahlodat, aby příště podal lepší výkon, ale nesmí se nechat zlomit. Jedná se o takové malé osobní zemětřesení. V tomto případě však šachy důmyslně napodobují život a prohra k životu patří. Díky ní se člověk vyvíjí. Kdo nic nedělá, nic nepokazí, ale zpravidla přešlapuje na místě. Je nutné vše setřást, poučit se a jít dál.
Těšíme se na další hrací sezónu 2026/2027. Spojuje nás totiž láska ke královské hře. Chceme vyhrávat po ose družstva a také pokořit své vlastní limity. Člověk v sobě občas nachází sílu, o které neví, že ji má. Pro šachy to platí mnohonásobně.