Na světě existuje několik univerzálních jazyků, kterým rozumíme bez z ohledu na kulturu, náboženskou příslušnost, anebo přináležitost k vlastnímu národu. Pro mě je to bezesporu hudba a hned za ní jsou šachy, protože hráči se u šachovnice domluví vždy. Budu se věnovat tedy věnovat jim, protože pro znalce může být rozestavení figur na šachovnici doslova symfonií, které se odehrává v různé rychlosti hracího tempa.
K provedení takové šachové symfonie není zapotřebí orchestr ani komorní kvartet s nástroji. Stačí dva šachisté s bílými a černými figurami, každý z nich je dirigent a řídí svůj šestnáctičlenný ansámbl. Šachy jsou férová hra, kde každý hráč uplatňuje v gentlemanském a zároveň nekompromisním boji, který má jasná pravidla, strategické a taktické dovednosti. Jde také o jednu z mála her, kde dítě může porazit dospělého hráče.
Někdo šachy nepovažuje za sport, což je úplně nepravdivé tvrzení. Šachisté na mezinárodní úrovni musí pravidelně navštěvovat posilovnu, nebo cvičit, aby ustáli velký herní nápor. Když si člověk třeba představí, že přijede do neznámého města, může nabýt dojmu, že je trochu ztracený. Šachista je ale jako ryba ve vodě. Zpravidla v každém městě i větší vesnici je klub, kde místní holdují královské hře. Může tam zajít a vytvořit si nové známé a přátele, protože jazyk šachů stojí sám za sebe. Říká se: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. S nadsázkou mohu říci, že každý šachista díky královské hře ovládá další jazyk.